Jak jsem oslepla a možná prodělala Covid....
V prosinci roku 2019 jsem byla zase u doktorky s močovým měchýřem, a tedy se zánětem močáku. No asi takhle měla jsem ho jeden týden každý měsíc od listopadu do března. Moc pěkné. Nikomu bych to nezáviděla. Vůbec jsem nevěděla jak se toho zbavit, viním z toho sama sebe a svoje tělo a práci. Nechci teď říkat, já jsem dokonalá, já za to nemůžu. Ale ano, můžu si za to, ale trochu na tom má vinu práce.
Po škole jsem začala pracovat na třísměnném provozu, a začala mít problém s přijímáním stravy. Prostě a jednoduše, kdybych si v Listopadu neuvědomila že těch dvacet kilo nespadlo jen tak, a že to nebyla tvrdá práce diety a cvičení, ale jen práce a spaní a přes den skoro žádné jídlo tak bych teď trpěla mentální anorexii, ale k tomu jindy.
Od doktorky jsem jela k rodičům abych jim sdělila zda budu na kontrolce nebo ne, a později jsem vytuhla na gauči.
Oblečená v teplé mikině a riflemi. Byla mi i tak trochu zima, a táta to asi viděl a přikryl mě svojí péřovou peřinou. Hned jak jsem vstala. No po dvou hodinách spánku, jsem vlezla do kabátu a směr na byt kde teď bydlím. Nastoupila jsem do autobusu a hned mi bylo blbě. V autobuse bylo, zase, přetopeno a masa lidí tomu taky nepomohla. Neujeli jsme ani 200 metrů a já jsem přestala vidět. Vím že jsem otevřela oči, měla jsem je otevřené dokořán, aj jsem si na ně i šáhla. Ale prostě mě opustil zrak. První zastávku jsem nestihla, myslím že ani dveře neotevřel. Až na druhé jsem to zvládla. Tím že jsem byla slepá jak patrona jsem vrazila do odpadkového koše a po hmatu našla lavičku. Jako vidět se, tak to bych se sama sebe zeptala "Není opilá? Deset hodin ráno, a ta holka nenajde lavičku".
Po vítězném usednutí jsem sundala kabát a mikinu a ucítila uklidňující vánek. a postupně přicházela ke zraku. Jako řeknu vám, nic příjemného to nebylo. Snědla jsem si koblihy co jsem měla na snídani, a samozřejmě jsem je ráno nesnědla. Proč taky, když mě pomalu opouštěla chuť k jídlu. Na nádraží jsem radši došla pěšky, už jsem nic riskovat nechtěla. Cestou jsem si koupila lahev s vodou a vyrazila směr vlak. Zbytek dne jsem trávila v posteli a sledováním netflixu.
Na sto procent nevím jestli jsem ho měla nebo ne, ale teď nikdo neví. U nás v práci to nikdo neřeší, sice roušky musíme mít, ale majitel firmy to bere pozitivně. Dostali jsme email se slovy "Je ton jen chřipka, takže se bude chodit do práce dál." Prostě my budeme chodit dokud neumřeme všichni. Takže já mám teď kašel, a běžím do práce. No klimatizace je někdy na prd. Nemocné jsme i v létě. Doufám že jste všichni v pořádku, pokud vám není dobře zůstaňte doma, a nikam nechoďte.