Šikana se objevuje na školách ale i na pracovišti. A je v dnešní době na denním pořádku. Všimla jsem si že dost mých vrstevníků říká že teď je ta šikana mnohem horší než když jsme byli mladší. Podle mne to tak není. Neboť zapomínáme že za nás nebyli sociální sítě tak v daleko jako jsou teď. My ročníky 2000 a níže, jsme trpěly ve škole či cestou do školy a domů, ale doma jsme byli v bezpečí. Ale dnešní děti jsou terčem posměchu i doma, a to na internetu. Ano byly a jsou děti které, byli i ponižovány a trpěli nějakým způsobem i doma, ale jak se musí cítit děti které vyrůstají v této době. Kdy jejich fotky a komentáře na jejich účet jsou po celém internetu. Ve škole vás týrala nějaká skupinka, ale na netu? Na internetu se o vás baví stovka lidí, kteří o vás vědí naprostý prd.

Kyberšikana

Kyberšikana je kolektivní označení forem šikany prostřednictvím elektronických médií, jako je internet a mobilní telefony, které slouží k agresivnímu a záměrnému poškození uživatele těchto médií. Stejně jako tradiční šikana zahrnuje i kyberšikana opakované chování a nepoměr sil mezi agresorem a obětí.

Tento druh šikany je těžké poznat. Děti se "hejtují" v komentářích. Postují příspěvky které mají zesměšňovat jedno či více dětí.

Můj příběh

Na táboře jsme se bavily o tom proč v pubertálním věku nechceme nosit veřejně skautský kroj. Zeptaly jsme se jich proč si myslí že některé děti ho odmítají nosit. A přišly s tímto tématem, šikana. Ale některé se netvářily tak že by si mysleli že by to byl ten hlavní důvod. Dokonce některé děti i chodí do školy která je plná skautů. Slova jsem se hned ujala já. Vyprávěla jsem jim příběh, svůj příběh. Na základní škole ve čtvrté třídě jsem nahlas řekla že chodím do skauta. Hned přišla vlna vtipných narážek. Teď mne to nezraní, ale pro malé dítě už s komplexem méněcennosti to byl šok. Dlouho jsem to trpěla a nechávala být. Ale najednou jsem měla pocit že se potřebuji bránit. A taky jsem to udělala, a povím vám, že rvačka není dobrý pokus o obranu. Po tomhle to bylo ještě horší. S nástupem do šesté třídy, jsem měla pocit že už toho nechají. Ne nenechaly. Je teda pravda že jsem trošku zapadla do ústraní, neboť si našly někoho jiného. A ona to vzala s ledovým klidem. Neřešila to, aspoň se tak chovala. Já to ale takto nebrala. Když jsem měla problémy doma, chtěla jsem být alespoň braná taková jaká jsem, aspoň ve škole. Jak ale víme tak to nebylo. Až na střední škole jsem si řekla, do háje s nimi. Začalo mi být jedno kdo si o mě co myslí, a začala se skautem pyšnit. A je to dobře, nevím jak bych na tom byla psychicky teď. Ale jsem ráda že jsem našla těch pár lidí kteří, mě braly takovou jaká jsem. Střelená skautka, která je upřímná, a ví co od života chce. Někteří vedoucí kteří tam byli se mnou se hned zarazily, protože tohle není úplně něco s čím se svěříte komukoliv.

Co dělat?

Všude slyšíme a čteme "Svěřte se" "Oznamte to učiteli", ale co on s tím udělá? Zeptá se na to ve třídě, a jste na tom ještě hůř než do teď. Je to tak, o přestávce si kolem vás stoupnou a řeknou "Tak ty sis stěžoval/a" A přidají na intenzitě. Ale jak se tedy bránit? Pokud to není opravdu tak že by vás byli, já osobně bych to nechala být. Ono je to časem přejde. A nebo dobrá možnost pro vás, najdou si na šikanu někoho jiného. Dle mého názoru se šikana objevuje spíše na základní škole. Ale ano je i na pracovišti. Šéf se vám vysmívá, nutí vás dodržovat a plnit věci, které jsou nemožné a za vaši "neschopnost", vás potom sevře. V práci je ta možnost že pokud víte o lepším pracovním místě, můžete takzvaně utéct. Ale pak nastane otázka. Nebudete pak utíkat od všech svých problémů?